Vlk - něco o zvířeti z našeho znaku

  "Síla bez viny, láska bez pochyb, není to  špatné být vlkem."

Vlk byl v průběhu historie jak uctíván, tak zlořečen. Zpravidla je však považován za krvežíznivého a zlomyslného zabijáka. Existují dva základní názory. Musím podotknout, lidské názory (ostatní zvířata by s námi třeba nesouhlasila). Jeden praví, že vlk je zosobněním zla, že je to nemilosrdný, bezcitný zabiják. Druhý názor praví, že vlk je nesobecký, že se stará o zdravý vývoj jiných druhů tím, že pouze kvůli přežití zabíjí slabé nebo nemocné členy stád. Nezabíjí ze sportu nebo z rozmaru. To je výhradně naší lidskou doménou.

Vlk, stejně jako řada jiných tvorů v přírodě, ale musel zaplatit za jeden z nejhorších lidských povahových rysů. Co lidé nejsou schopni pochopit, to zpravidla zničí nebo vyhubí, ve výjimečných případech se tomu začnou klanět.

Vlk není žádné zlo, ani dobro, je to prostě vlk. Následující řádky sledují jediný cíl – podívat se na vlka bez předsudků. Předem se omlouvám pokud nechtěně uvedu nepřesné údaje.

Vlk v legendách

Pro člověka byl vlk vzhledem k podobnému stylu života a způsobu lovu v podstatě konkurentem. To je nespíš důvodem, proč se v mnoha kulturách stal symbolem zla.

Vlka jako nenasytného dravce užívali šamani primitivních loveckých společenství. Ve vlky se při svých rituálech proměňovali Laponští šamani, tunguzští šamani používají ochrané vlčí symboly. Často prý byli posedlí vlčím duchem. V mýtech ostatních obdobných kultur se často hovoří o kouzelnících, které k sobě povolávaly ženy ve vlčí masce. Na severovýchodě Ameriky je vlk mocným zvířecím duchem, který obdařuje šamana nadpřirozenými schopnostmi a pomáhá léčit jeho pacienty. Šamani ve vlčí masce mohou komunikovat s divokými duchy lovu. Američtí indiání uchovávají legendu o vlčím démonovi, který dokáže kousnutím změnit člověka ve vlka.

Na vlcích jezdily po obloze Valkýry, bojovnice ze severských mýtů, které přiváděly statečné vojáky zabité v boji, do sídla boha Odina. Bůh Loki měl obludného syna, nebeského vlka Fenrira, který sežral Odina u Ragnoraku v bitvě, která zničila svět. Nebeský vlk z keltských mýtů každý večer polyká slunce a tím způsobuje příchod noci.

V pověsti o založení Říma se praví, že zakladatelé města Romulus a Remus, nemanželští synové boha války Marta a svedené vestálky, byli vhozeni v koši do řeky Tibery. Byla to vlčice, která se jich ujala, odkojila je svým mlékem a tím je zachránila před smrtí. Proto se vlčice stala symbolem Říma, ale i neohroženosti a dravosti celé říše Římské. V průběhu slavností konaných na počest boha plodnosti (Lupercalia) se oslavovala i legendární vlčice.

V oblasti Transylvánie se vlci stali inspirací pro vznik různých legend o vlkodlacích.

Vlka nalezneme i ve znacích nejrůznějších elitních bojových jednotek. Za všechny si dovolím zmínit známou letku US NAVY s kódovým označením VF-1 "Wolf Pack" létající na letounech Grumman F-14 Tomcat a operující v rámci tichomořské flotily, z paluby letadlové lodi CVN 65 USS Enterprise (Alameda, Californie).

Vlk v historii a v současnosti

Díky své vynalézavosti, inteligenci a schopnosti přizpůsobení se, patřili vlci mezi nejrozšířenější savce na zemi. Šedí vlci se dříve vyskytovali po celé severní polokouli – od vyprahlých polopouští, lesů v nížinách až po arktickou tundru. Narazili však na predátora žijícího obdobným stylem života a živícího se stejnou potravou, na člověka. Tento zápas nemohli vyhrát. Lidské zásahy do přírody, způsobené rozvojem zemědělství, začaly vlky vytlačovat do odlehlých oblastí. V celé Evropě existuje již jen jeden skutečně původní divoký prales, a to Bělovežský prales na polsko-běloruských hranicích. Také s rozvojem lovu přicházeli vlci o svoji přirozenou kořist. Aby přežili, uchýlili se k napadání stád chovaných lidmi.

Dalším důvodem nevraživosti lidí k vlkům je i následující fakt. Hladoví vlci nepohrdnou mršinou a byli často viděni, jak ožírají u cest lidské mrtvoly (rozhodně nejsou v tomto ohledu vybíraví). To je okolnost, kterou lidé dokáží dost těžce ustát. Musím však zmínit bitvu Hastings v roce 1066, kde byli mrtví angličtí vojáci necháni na bojišti jako potrava pro vlky záměrně. Nechci tuto událost zlehčovat, ale pro vlky z toho mělo vyplynout ponaučení: "Pokud Vás lidé krmí svými mrtvolami je to v pořádku, ale pokud je budete žrát sami, máte problém”!

Téměř na celém světě je vlk symbolem krutosti a zla. Je přirozeným nepřítelem ústředního symbolu křesťanství, beránka. Lidé jsou již od útlého věku vychováváni ke strachu z vlka. Jako příklad můžeme uvést nám všem známou pohádku o Červené Karkulce.

Výrazu vlk se často používá i jako hanlivé nadávky. Obraz úskočného a krutého vlka vedl k tomu, že falešní proroci byli prohlašováni za "hladové vlky". Američtí prérijní indiáni připisují stepnímu vlkovi (kojotovi) lstivost. Obecný výraz: “vlk v rouše beráčím”, je dodnes ztělesněním klamu.

Vlci začali být nemilosrdně vybíjeni. V Anglii byli vyhubeni již v roce 1281. Poslední irský vlk byl zabit kolem roku 1709. V 16.století trpělo Skotsko vlčí pohromou. Posledního volně žijícího vlka, tam zabili v roce 1743. V polovině 17.století jeden vlk na jihu Francie údajně zabil přes 120 lidí. Král Ludvík XV. svolal k jeho ulovení 43 000 lidí a 2 800 psů. Po dvouměsíční štvanici byl vlk zabit.

V průběhu 2.světové války se ve východní Evropě vlci načas přemnožili, ale po jejím skončení byli opět nemilosrdně vybíjeni.

V současnosti je vlk chráněným druhem, vyskytujícím se na Evropském kontinentu ve Skandinávii, v Pyrenejích, Střední a Východní Evropě (u nás již i na Moravě a v Beskydách). Stále to však nemá lehké. Vlády jednotlivých zemí jsou ze strany chovatelů pod neustálým tlakem. Jako příklad si dovolím použít problém švédsko-finské hranice, kde se na začátku roku 2001, málem konal hon na vlčí smečku, která byla označena za přemnoženou. Zvážíme-li, že na výše zmíněné hranici žije odhadem kolem 100 vlků, je to dost absurdní. Tentokrát naštěstí zvítězil zdravý rozum.

Šedý vlk - Canis lupus

Délka: 100 - 150 cm 
Výška: 65 až 80 cm v kohoutku 
Váha: 12 až 80 kg rozdíl mezi samci a samicemi může být až 25% 
Barva: nejrozšířenější jsou prakticky veškeré stíny šedi. V průběhu května řada vlků mění barvu, i řada bílých vlků (albínů) začíná tmavnout – od černé barvy, odstíny smetany, opál, písková a zrzavá 
Velikost smečky: v průměru od 7 do 20 vlků. Velikost smečky je přímo-úměrná dostupnosti kořisti v příslušném teritoriu. 
Páření: kolem ledna nebo února (závisí na zeměpisné šířce, ve které smečka žije) 
Březost samic: cca 63 dnů 
Velikost vrhu: od 3 do 10 štěňat 
Kořist/potrava: vysoká zvěř (jelen, srna, los, karibu …), bizon, bobr, králík, myši a drobní hlodavci. Lze však říci, že v případě potřeby sežerou vše, co před nimi neuteče, neuletí nebo neuplave.
Rychlost běhu: po neurčitou dobu (chcete-li při běhu na delší vzdálenost) 5 km/hod, krátkodobě (pří štvaní zvěře) až 45 km/hod. Některé americké (indiánské) zdroje uvádějí rychlost až 35 mil/hod. což by odpovídalo rychlosti přes 56 km/hod.

Smečka

Šedí vlci jsou neobyčejně družná a vysoce inteligentní zvířata. Zpravidla žijí ve smečkách o 5-10 členech. Mají přesně stanovenou hierarchii a spolupracují jako běžný rodinný útvar.

Hierarchie

Vůdcem každé smečky je Alfa samec (výjimečně samice). Alfa a jeho družka tvoří alfa pár. Alfa je ve všech ohledech absolutním vládcem smečky. Dělá důležitá rozhodnutí týkající se prosperity skupiny.

V podřízeném postavení alfa páru je Beta vlk, pak následuje zbytek smečky. Na samém konci hierarchie je Omega vlk. Tento vlk (může být jakéhokoli pohlaví) je obětní beránek. Může nést hlavní nápor při napadení smečky, vyžadují li si to vyšší zájmy smečky může být i obětován. Při krmení obvykle přichází na řadu jako poslední. V dobách, kdy má smečka nedostatek potravy, zůstává úplně o hladu.

Lov

I přes svou sílu chybí vlkovi ostré drápy a čelisti (jako mají například kočkovité šelmy), kterými by dokázal kořisti zlomit vaz. Přesto je však schopen zabít i mnohem větší zvíře než je on sám. Vděčí za to životu ve smečce a geniální strategii lovu, kterou si vlci vypracovali k absolutní dokonalosti. Vybraný vlk nebo skupinka vlků sleduje stádo a poutá na sebe jeho pozornost, zbytek smečky zatím stádo obklíčí. Jakmile je stádo obklíčeno vyvolají v něm paniku, aby ho donutili k běhu. Silnější zvířata ztratí odvahu a opustí ta slabá. Právě na tento okamžik vlci čekají. Selektivně vyberou nejslabší nebo zraněný kus, který je snadnou kořistí. Oddělí jej od stáda a začnou ho nekompromisně štvát. Často se při běhu střídají. Vždy několik vlků zůstává v záloze a šetří své síly. Donutí kořist vydat maximum energie. Pak nastoupí odpočinutější skupinka. Jeden vlk kořist chytí za ocas nebo za zadní nohy, další se zakousne do čumáku, strhnou ji na zem a zadáví ji. Díky této taktice smečka zvládne ulovit i 500 kilogramového losa (přibližně 10-ti násobek váhy průměrného vlka). První žere Alfa samec, zbytek smečky mezitím kolem přešlapuje a čeká co na něj zbyde. Jsou-li nějaké zbytky, vlci je nechají ležet na místě nebo je zahrabou. Na posezení dokáží sežrat až 10 kilogramů masa (je-li kořist menší i včetně kůže a srsti). Musí kořist maximálně zužitkovat, protože i přes velmi účinnou taktiku bývá až 90 procent loveckých pokusů neúspěšných. Vlci jsou velmi vytrvalá zvířata. Při hledání potravy dokáží v případě nutnosti uběhnout i neuvěřitelných 150 až 200 km.

Páření

Alfa pár obvykle zůstává pohromadě po celý život. Samice je březí ke konci každé zimy. Pouze alfa pár má ve smečce privilegium páření a plození potomstva. Svou přízeň si projevují vzájemným zálibným rýpáním čumákem. Tyto námluvy mohou pokračovat po několik týdnů. Podřízený Beta vlk v tomto období často soutěží o přízeň Alfa samice, aby se dostal na vyšší pozici v hierarchii smečky. Toto chování bývá příčinou zvýšeného napětí uvnitř smečky. I přes tyto konflikty však k přímému útoku dochází výjimečně a souboje jsou spíš symbolické. Důvod je velmi prostý. Zraněný nebo dokonce zabitý vlk snižuje bojeschopnost celé smečky. Pokud však Alfa samec přijde o svoji pozici, zpravidla opustí smečku. Pářící se dvojice často odbíhá od smečky a hledá soukromí.

Doupě

Po námluvách a páření, začíná Alfa samice hledat místo pro doupě. Není vyjímkou, že úmyslně použije doupě z předešlého roku. Alfa samice nejčastěji vybírá doupě na vyšším místě, blízko zdroje vody. Doupě je obvykle hotové tři týdny před vrhem štěňat. Mláďata se rodí třiašedesát dní po oplodnění samice.

Mláďata

Štěňata se rodí na jaře. Samice obyčejně vrhne 3-10 štěňat, která se rodí hluchá a slepá. Váží kolem 45-ti gramů. Až po cca 3 týdnech získávají schopnost regulovat svou tělesnou teplotu. Samice je zahřívá svým tělem a jen zřídka opouští doupě. Členové smečky se o matku v tomto období starají, přinášejí jí potravu. Jakmile jsou štěňatům 3-4 týdny začínají slyšet i vidět a občas si troufnou opustit doupě. V tomto raném věku je to od štěňat skoro hrdinský kousek. Není proto divu, že tyto nesmělé pokusy bývají radostně a s uznáním oceňovány zbytkem smečky.

Za bezpečnost mláďat zodpovídá celá smečka. V tomto období se dočasně dostává do čela smečky Alfa samice. Takto získanou pozici si udrží až do doby, kdy jsou mláďata dostatečně silná a zkušená, aby se mohla v průběhu lovu se smečkou přemisťovat. Potom Alfa samec znovu získává zpět svoje dominantní postavení. V průběhu lovu mláďata hlídá člen smečky, zpravidla 1-2 roky starý, nebo Alfa samice. Při návratu z lovu, štěňata olizují dospělým vlkům čenichy a ostře je pošťuchují tlamou. Povzbuzují je tím k vyvrhnutí části potravy, kterou se živí. (pozn. Toto chování je velmi časté i u domestikovaných vlků – psů. Lidé si toto chování často vykládají jako výraz náklonosti. Možná právě podobné omyly způsobené neznalostí vlčího chování, které si psy uchovali po svých předcích vysvětlují, proč si člověk v průběhu času vytvořil tak těsné pouto ke zvířeti, které od pradávna nenáviděl a kterého se bál). Starší vlci často mezi mláďaty uměle vyvolávají souboj o kořist. Postupně získávají potřebné zkušenosti a až po dosažení 1 roku se i oni začínají aktivně účastnit lovu.

Komunikace

Vlci se dorozumívají hlasem a "řečí" těla. Vlci se dokáží dorozumívat pomocí velmi působivých jemných gest tlamy, uší a očí. Také postavení ocasu nebo chování celého těla může sdělit řadu informací. Snadno poznáme Alfa vlka protože nese ocas v uvolněné křivce, drží vzpřímeně hlavu a jeho celkový postoj je viditelně troufalý. Často odhaluje zuby a má vztyčené ušní boltce. Podřízení vlci ukazují svou pokoru spouštěním hlavy a ocasu, klopí uši.

Hlas

Vlci užívají širokou škálu zvuků, od kňučení až po vzteklé vrčení. Vytí rozeznávají citové, melodické nebo zoufalé. Každý vlk má jiný hlas. Při společném vytí se často zvuk zkresluje. Smečka může mít podstatně vyšší počet, než se na první poslech zdá. Vytí se účastní i štěňata, která napodobují dospělé vlky drobným vyštěkáváním. Do nebe volající vytí může sdělit množství různých informací. To je běžný způsob dorozumívání s osamělými členy smečky nebo částmi smečky, při seskupení v nepřehledném terénu a hlavně při varování ostatních smeček - jasně sdělující “pozor jsme tady”. Takové setkání je vždy velmi nebezpečné a dává tak jiné smečce poslední možnost zmizet z teritoria. Smečka nezřídka odpovídá vytím i na lidský výkřik.

Smysly

Nejostřejšími vlčími smysly jsou čich a sluch. Zrak je až na třetím místě. Pouze potvrzuje informace, které již vlk získal čichem a sluchem.

Čich

Pachy hrají v životě vlka velmi důležitou roli. Má k tomuto účelu několik specializovaných žláz. Jednu poblíž řitního otvoru, další na hřbetu asi 7.5 cm před začátkem ocasu. Pach z těchto žláz je jak individuální jako daktyloskopický otisk lidského prstu. Podle momentálních podmínek dokáže vlk zavětřit možnou kořist na vzdálenost do 3 kilometrů. Vlci používají pachových značek k vymezení svého teritoria.

Sluch

Tento smysl je zcela mimo meze lidského vnímání.

Zrak

Třebaže se řadí mezi smysly až na třetí místo za sluch a čich, je velmi ostrý. Může zachytit i nepatrný pohyb. Stejně jako většina dravců má oči vsazené v průčelí hlavy. Jeho zorné pole je těsně pod hranicí 180°. Tím je proti kořisti často znevýhodněn. Řada živočichů, kterými se vlci živí, má zorné pole až 300°.

Domestikace

První známé případy domestikace vlků nacházíme v Jihovýchodní Asii. Selektivní chov ještě zdokonalil některé jejich vlastnosti a smysly. Psi stále vykazují své dávné tendence spolupracovat a lovit ve smečce, podřizovat se vůdci smečky, jehož úlohu často plní právě člověk. Zdůrazňováním přirozených vlastností lidé vytvořili širokou škálu specializovaných plemen. Retrívři,se stejně jako vlci dělí o potravu s ostatními členy smečky, dalmatinové dokáží stopovat kořist na velké vzdálenosti, pointeři při nalezení kořisti ztuhnou a postojem svého těla tak sdělují smečce polohu kořisti.

Závěr

Když se na vlky podíváme opravdu bez předsudků, zákonitě nás musí napadnout otázka. Je důvodem našeho pradávného strachu a nenávisti jejich odlišnost nebo spíš fakt, že nám jsou tak podobní?

Informace pocházejí z www.wolfcz.info

A co o vlkovi píše Wikipedie: 

Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku, se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem

Vzhled
Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.

• Hmotnost: 30–55 kg
• Délka těla: 100-170 cm, ocasu: 35-50 cm
• Výška v kohoutku: 80–115cm

Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši. Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

Vlčí srst
Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.

Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody. Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší. Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí. U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu. Vlci obývající tundru a v polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

Změna barvy
Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

Rozšíření
Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře. Vlci bývali po člověku nejrozšířenějším živočišným druhem. V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben. Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bohužel bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.

Stavy ve světě
Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech.

Stavy v Evropě
V Anglii vlk vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. V západní Evropě prakticky nežije, ve Skandinávii je velmi vzácný. Větší populace pravděpodobně přežívají pouze ve Španělsku, Itálii, Polsku, Rusku, Řecku, Finsku a Turecku. Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytlačení a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.

Stavy na Slovensku
Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR. Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny . Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 je hájen celoročně. Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na 130 - 180 kusů .

Stavy v Česku
Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni (poslední vlk na Šumavě zastřelen 2. prosince 1874, posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež). První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se že k roku 2006 bylo v Beskydech přibližně 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a Jeseníkách, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.

Sociální chování a potrava
Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách. Vlci jsou predátoři, kteří žijí ve smečkách, jejichž velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který má mláďata (a sdružuje se na celý život), a může mít až 20 členů. Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.

Poddruhy

• Vlk obecný kanejský (Canis lupus alces; Goldman, 1941 †)
• Vlk obecný arktický (Canis lupus arctos; Pocock, 1935)
• Vlk obecný mexický (Canis lupus baileyi; Nelson and Goldman, 1929)
• Vlk obecný novofoundlandský (Canis lupus beothucus; G.M.Allen & Barbour, 1937 †)
• Vlk obecný mongolský (Canis lupus chango; Gry, 1863)
• Vlk obecný španělský (Canis lupus deitanus; Cabrera, 1907 †)
• Vlk obecný horský (Canis lupus fuscus; Richardson, 1839 †)
• Vlk obecný pralesní (Canis lupus hallstromi; Troughton, 1958)
• Vlk obecný ostrovní (Canis lupus hattai; Kishida, 1931 †)
• Vlk obecný japonský (Canis lupus hodophilax; Temminck, 1839 †)
• Vlk obecný Hudsonův (Canis lupus hudsonicus; Goldman, 1941)
• Vlk obecný eurasijský (Canis lupus lupus; Linnaeus, 1758)
• Vlk obecný arizonský (Canis lupus mogollonensis; Goldman, 1937 †)

• Vlk obecný texaský (Canis lupus monstrabilis; Goldman, 1937 †)
• Vlk obecný prériový (Canis lupus nubilus; Say, 1823)
• Vlk obecný kanadský (Canis lupus occidentalis; Richardson, 1829)
• Vlk obecný indický (Canis lupus pallipes; Sykes, 1831)
• Vlk obecný černý (Canis lupus pambasileus; Elliot, 1905)
• Vlk obecný iberský (Canis lupus signatus; Cabrera, 1907)
• Vlk obecný polární (Canis lupus tundrarum; Miller, 1912)
• Vlk obecný kolorádský (Canis lupus youngi; Goldman, 1937 †)