Dobrodružství neprožije ten, kdo sedí doma... (James Joyce)

Historie za tisíc :o)

 
27. - 31.10.2004 - Podzimky v Horních Beřkovicích, Dívčí válka
Letošní podzimní prázdniny jsme se rozhodli věnovat velmi zajímavému úseku českých dějin (pokud to tak můžeme nazvat…). Dívčí válka - boj mužů proti ženám po smrti kněžny Libuše - nás provázela celými prázdninami.

Na začátku výpravy jsme se rozlosovali na muže a ženy. Vtip byl v tom, že mužem se mohla stát i holka a naopak. Tím vznikly dva stejně početné týmy, které spolu soupeřily a to v různých oblastech, např. lov a rychlý odnos kance na hradisko, volba Ctirada a Šárky a jejich následné hledání (záhadně se ztratili v lese a bylo jasné, že to je léčka ze strany proradných mužů a lstivých žen - obě strany se navzájem obviňovaly, až došly k názoru, že nejlepší bude oba najít a zachránit jejich životy…) Nesměl chybět ani prostor pro Lumíra - božského slovanského pěvce, který proslul svým vytříbeným jazykem a úžasnými hudebními vlohami.

Nejdříve ze všeho bylo ale potřeba doprovodit kněžnu Libuši k bohyni Moraně. Muži i ženy si na její počest nacvičili svá poslední rozloučení (dalo by se to nazývat i obětování nebo snad rituály) a pak oděni do černých šatů, jali se zahánět smutek nad ztrátou tak obrovskou, že ani slovem nedá se vypovědět a také radovánkami různého druhu.

Vyvrcholením celé akce byla samozřejmě zuřivá bitva, ve které navzdory legendě vyhrály ženy. Muži se samozřejmě nemohli s takovými výsledky smířit, a proto se až do odjezdu z jejich tábora ozývaly nesouhlasné poznámky. Na výsledku už ale nnemohli nic změnit a tak ženy odjížděly domů s bojovým pokřikem "Hanba ženám, kterým muž vládne!" (A. Jirásek jako propagátor mužského vítězství tuto větu samozřejmě nesprávně otočil. pozn. aut.).

A co nás čekalo jiného mimo hašteření mužů s ženami? Např. celodenní výlet do Kralup nad Vltavou, kde jsme se vyřádili v místním hotelovém bazénu, nebo celodenní výlet na horu Říp, kde jsme se podívali do rotundy sv. Jiří a pokochali se výhledy na všechny strany. Jinak jsme samozřejmě důkladně využili okolních lesů a luk ke hrám všeho druhu. Následovala dramatická cesta zpátky do Brna, která završila celé prázdniny trochou děsivých informací o nesprávnosti vlaku nebo koupených lístků …

Žabárna 

20. 6. 2004 - Moravský kras
Dne 20.června 2004 jsme podnikli exkurzi do několika jeskyní v Moravském krasu. Akce se konala pod vedením zkušeného jeskyňáře Kuči. Začátek této jinak velice povedené taškařice byl narušen několika malými nepříjemnostmi. Sraz s naším průvodcem jsme měli nedaleko jeskyní... Po cestě Integrovaným Dopravním Systémem a po příchodu na smluvené místo jsme se pomocí mobilního telefonu dozvěděli, že se mu pokazil automobil, a že dorazí se zpožděním. A tak jsme se podle jeho instrukcí vydali k nejbližší jeskyni, před kterou jsme se pořádně nasvačili nebo posnídali, podle toho jak kdo chtěl. Dobře najezení a naladění jsme se pustili do prohlídky první jeskyně. Byla to jen taková velká díra do útrob země, kam se dá jít pohodlně a vzpřímeně tam i zpět, ale náš právě dorazivší průvodce nám slíbil, že je to nic, proti tomu co náš čeká. A naštěstí měl pravdu.

Bohužel na ty „pravé" zážitky jsme si museli poněkud počkat, protože cesta k další dobré jeskyni nebyla nejkratší a vedla pro některé účastníky náročným terénem. Bohužel až na místě jsme zjistili, že zámek od jeskyně byl v nedávné době vyměněn a že klíče které máme k dispozici jsou nám na dvě věci. A tak jsme se opět vydali na pochod k dalším jeskyním, které měly stát za to.

A měl chlapec pravdu. Prošli jsme několik jeskyní, většina byla skvělá, a k tomu každá jiná. Jedna byla velká, druhá dlouhá, třetí tenká, čtvrtá vysoká, pátá měla na dně potůček (Netopýrka), a v šesté byl bleábr! Ano, ano. Bleábr je ta věc, která se nachází na dně jeskyní a která se vás nepustí. Nenechte se mýlit, bláto to nebylo. Bláto známe všichni důvěrně, ale tato věc, tato hmota, se vás chytne a nepustí. A v té nej jeskyni toho bylo dvacet centimetrů. Chůze v takové jeskyni se pak opravdu podobá průvodu Igráčků.Trhavé a klouzavé pohyby jsou provázeny nadávkami a smíchem a euforií z velice nezvyklé situace. Proto ani já sám jsem moc nenadával, když mi bleábr utrhl podrážku od boty.

Nakonec jsme se všichni vyprali v místní říčce. Kdo mohl, tak se převlékl do čistého, náhradního oblečení. Nakonec jsme se všichni vydali na autobus, a odjeli směr domov.

Honzin 

7. - 12. 4. 2004 - Velikonoce
Letos jsme se rozhodli, že Velikonoce strávíme někde dál od Brna. Po krátkém výběru byly zvoleny Bílé Karpaty, kde se nám po krátkém shánění povedlo získat ubytování na faře v Březové. Motivace byla jasná již při prvním pohledu do mapy, bude to pašerácká výprava.

Odjezd byl naplánován (a také uskutečněn) na středu 7.dubna. Naše cesta obnášela nejprve jízdu vlakem, která byla vylepšena Martinčinou-Eviččinou babičkou. Ta totiž na nádraží v Kyjově nelenila a do vlaku nám donesla krabici buchet, které jsme stačili do přesedání v Uherském Brodě zkonzumovat. V již zmiňovaném Uherském Brodě jsme bez jakéhokoli spěchu přestoupili na autobus do Březové. Zvládli jsme to bez problémů, protože jsme měli na přestup asi hodinu, a tak jsme to spojili s večeří (a malé holčičky též se zážitkem s opilcem na záchodcích) a hraním tiché pošty. Cesta autobusem byla vylepšena povídáním jednoho pána, že v okolí se potulující medvědi v noci navštěvují dědiny, a tak nám cesta rychle uběhla. Místo ubytování jsme po vystoupení z autobusu našli rychle, takže jsme se jenom ubytovali v bezva pokojíčcích jako pro trpaslíčky, přečetli jsme si první část četby na dobrou noc (Srub u zlatého klíče) a šli jsme spát.

Ve čtvrtek ráno jsme v botách našli části zprávy, která nám prozradila, že jsme potomci pašeráků, kteří nestačili přepašovat svůj kontraband a my jako jejich potomci musíme tento náročný úkol za ně dokončit. Vše ostatní prý najdeme večer v tajné schránce. Takže jsme se vydali na cestu po okolí, abychom viděli všechny krásy kraje. Po cestě jsme hráli hromadu her, seznámili jsme se s novými rostlinkami, váleli jsme pneumatiky z kopce (a potom jsme je museli zase na ten kopec vytlačit), z pod Malého Lopeníku jsme pozorovali Jaslovské Bohunice, které se skrývaly na obzoru a jinak jsme využívali procházky po okolí. Když jsme se vrátili, měla už Efka uvařen dokonalý špenát, najedli jsme se, objevili zprávu, že pašeráci byli viděni naposledy na Velkém Lopeníku, zahráli nějaké hry, přečetli další pokračování knížky a šli spát.

V pátek jsme hned po snídani vyrazili na Velký Lopeník, kde byli naposledy viděni pašeráci. I když jsme se snažili hodně, žádnou stopu po pašerácích jsme tam nenašli. Takže po důkladném prohledání jsme se opět vrátili na základnu do Březové, kde už na nás čekala Bezinka (Lucka). K večeři jsme si dali vynikající ovocné knedlíky. Potom jsme v tajné schránce objevili další informaci, že neověřená zpráva o pašerácích pochází z pramene od Velké Javořiny a šli jsme po přečtení dalších příhod od Zlatého klíče spát. V noci ještě stačili přijet další rádcové, takže jsme se drobet rozrostli.

Sobota byla ve znamení dlouhého a namáhavého putování na Velkou Javořinu, abychom zjistili, co se vlastně s těmi pašeráky stalo. Cesta nám ze začátku ubíhala rychle, navíc jsme měli možnost občerstvit se u Janáčkova pramene (minerální, sulfidicko-uhličitanový pramen se spontánními vývěry CO2 - dle údajů Řýzka), který nikdo, kromě některých zájemců o odborky neochutnal pro jeho výrazné aroma po skažených vejcích, a tak jsme si mohli zahrát nějaké hry. Potom jsme ale zjistili, že za prvním hřbetem, který jsme přelezli, se nachází ještě hřbet druhý a mnohem vyšší. No a nejvyšším bodem tohoto hřbetu je námi hledané místo. I přesto jsme se vydali srdnatě vpřed a brzy (asi tak za dvě hodinky) jsme také kýženého místa dosáhli. Pramen jsme sice nenašli, ale zpráva byla ukryta v kmeni blízko očekávaného místa pramene, a tak jsme konečně zjistili, kde naši předkové ukryli pašované klenoty. Tím místem je pramen Smraďavka. Rozrušeni touto skutečností jsme se museli uklidnit jídlem (chleba s paštikou nebo sýrem) a nebyli jsme klidní, dokud jsme to vše nesnědli.Poté jsme se vydali ještě na vrchol Velké Javořiny a pomalým pochodem jsme se vraceli zpět sněhem, pláněmi sněženek (tyto dvě alternativy nebylo možno někdy na dálku od sebe odlišit), medvědím česnekem a ostatními krásami přírody Bílých Karpat. Cestou zpět jsme ještě narazili na Honzina, který nám šel naproti a pozoroval různé havěťáky (třeba čolky). Na faře nás už čekala teplá koprovka a čaj, takže jsme se navečeřeli a protože jsme byli notně utahaní, tak jsme šli spát.

V neděli dopoledne jsme konečně vyrazili ke Smraďavce, abychom zjistili, co to ti předkové vlastně pašovali a dokončili jejich práci. Zřejmě nejtěžším úkolem bylo najít pramen a místo ukrytého paše. No a další problém byl v pronesení materiálu přes hlídku pohraničníků. Nebylo to jednoduché, část pašeráků byla odchycena (dokonce i skutečnými pohraničníky), ale nakonec se nám povedlo valnou většinu náramků opravdu pronést a schovat do tajné schránky. Poté jsme se na základně posilnili a chlapci se vydali uplést mrskačky, zatímco dívky vyráběly malovaná vajíčka. To nám zabralo valnou část odpoledne a po večeři bylo ještě asi hodinové promítání diáčků různých květinek a zvířátek.

Pondělí začalo mocnou ofenzívou dívek, které se tajně vyplížily z pokojíků a uprchly chlapcům. Většina hochů si to ale nenechala líbit a ihned poté co vstali, začali dívky pronásledovat a mocně mrskat (neboť pomlázka je od slova pomladiti a která žena by chtěla být stará?) Po ukončení tohoto krásného zvyku už následovalo jenom velké balení a mocné uklízení, skočili jsme si ještě chvilku zalbnout na místní fotbalové hřiště a byl tu odjezd. Ještě jsme se koukli, co najdeme v tajné schránce. Náramky sice zmizely, ale pro každého tam bylo jedno vajíčko. Cesta autobusem do Uherského Brodu i cesta vlakem do Brna proběhla bez problémů, protože na všech byla vidět trošička únavy. Ale zas tak strašné to nebylo, protože babička Martinky-Evičky nezklamala a opět na nádraží donesla zásobu buchet. Takže se dá říci, že naše velikonoční výprava skončila sladce.

Řýzek 

24. - 25. 4. 2004 - oslavy 40. výročí skupiny, 1964 - 2004 JSME JEDNÉ KRVE, TY I JÁ
Ve dnech 24. - 25. dubna 2004 se na naší klubovně konala oslava 40. výročí založení naší skupiny. První den, v sobotu, se od 12.00 otevřely brány našeho areálu pro návštěvníky z řad nejširší veřejnosti, kteří si mohli prohlédnout klubovny, stanové vybavení včetně tee-pee, a čerstvě instalovanou výstavku mapující průřez naší činnosti od nejstarších dob až po současnost.

Druhý den oslavy vyvrcholily setkáním součastných i bývalých členů a přátel naší skupiny. Sešli jsme se v hojném počtu. Spousta z nás se po dlouhé době potkala se svými kamarády a přáteli z dob působení na skupině. Nebyla výjimkou setkání po několika desetiletích. Největší úspěch měla výstavka historických fotografií a kronik. Mnozí s úžasem, zvlášť ti dříve narození, koukali na fotografie ze svého dětství, poznávali sebe i své kamarády a se zápalem diskutovali.

V další části oslavy jsme provedli slavnostní nástup, kde se všichni účastníci seřadili. První nastoupili "služebně" nejstarší a nejzasloužilejší členové. Začínajíc paní učitelkou s Robinem, kterým vděčíme za náš vznik. Pak už nastupovaly jednotlivé generace, stejně tak jak šel čas..

Nakonec následovalo promítání z jednoho našeho tábora, po kterém jsme již ukončili setkání po 40-ti letech, při kterém každý obdržel výroční Krabičku Poslední Záchrany. Zájemci si ještě koupili výroční tričko a pak se již rozešli domů, nebo popovídat si do blízkých hospůdek.

zapsal Honzin

22. 12. 2003 - Na Vánoce u Robina
U příležitosti Vánoc a blížícího se výročí založení naší skupiny jsme dne 22.12.2003 navštívili bývalého hlavního skupinového vedoucího Robina - Josefa Šotka, který naši skupinu založil a po dlouhá léta vedl. Sešli jme se na večer před jeho domem. Po krátkém přivítání nás Robin usadil a jako vzorný hostitel nabídl malé pohoštění. Po krátké konverzaci a malém přípitku přišla řada na nás. Před udiveným Robinovým zrakem jsme se jako na povel převlékli do našich výročních skupinových triček. A pak Top za nás všechny Robinovi potřásl pravicí a předal čestné výroční tričko, které si Robin vzápětí za našeho mohutného povzbuzování oblékl...

Další část příjemného večera jsme strávili besedou s Robinem, který nám rád pověděl jak to vlastně tenkrát bylo. Při poslouchání zajímavých příběhů z Robinova mládí nám rychle utekl i zbytek večera. Nakonec jsme se s Robinem srdečně rozloučili a vydali se zpět ke svým domovům. 

Honzin

26. 4. 2003 - Setonův závod na Buňkách
Dne 26. 4. 2003 se na naší klubovně a v jejím okolí konala jedna z největších a nejprestižnějších akcí za poslední dobu. Byl to Setonův závod, kterého se účastní každým rokem většina pionýrských oddílů z Brna a okolí. Naše skupina pod vedením Xanty tento závod organizovala. Proto mnozí z nás strávili mnoho času jeho chystáním. Jen výběrem a přípravou tras pro závodníky jsme prožili několik víkendů a nachodili spoustu kilometrů... A tak čím víc se přibližovala doba startu, dostával závod čím dál, tím víc konkrétnější podobu...

Již od rána organizátoři pilně pracovali na dokončení posledních příprav před startem. Objížděli, obcházeli a kontrolovali stanoviště. Rozdávali nezbytné pokyny a dolaďovali některé drobnosti. Mezitím se již v areálu klubovny začali scházet a zapisovat první oddíly své závodníky. A již zanedlouho vyběhla na trať první hlídka.

Mezitím co jednotlivé hlídky vybíhaly, soutěžily a zase se vracely, měli ostatní možnost zabavit se v našem rozlehlém areálu, který poskytoval dostatečné zázemí všem účastníkům. Také počasí přálo. A tak den ubíhal až k závěrečnému nástupu, na kterém byly vyhlášeny výsledky, vítězové obdrželi ceny a pak po závěrečném provolání „zdar! zdar! zdar!" se všichni postupně rozešli ke svým domovům. Kromě těch, kteří se nakonec podíleli na finálním úklidu po tomto ročníku Setonova závodu.

A nakonec tímto děkujeme všem, co se jakýmkoli způsobem podíleli na zdárném průběhu této povedené akce. A též neznámému mladíku, který odpoledne umístil na strom v našem areálu ptačí budku...

zapsal Honzin 
 

25. 9. 2003 - Slavnostní zahajovací oheň
První letošní slavnostní oheň se rozhořel v areálu naší klubovny okolo páté hodiny a již brzy se krajem nesl tichý zpěv zúčastněných táborníků. Během večera byly vyhlášeny různé výsledky z loňského roku. Tak se všichni postupně dozvěděli, která družinka vyhrála celoroční bodování, jak dopadla táborová hra, a také kdo získal nováčkovskou zkoušku, splnil některý stupeň či odborku. Pak byly předány diplomy a výhry... Večer pomalu utíkal, oheň dohoříval a počasí se začínalo zhoršovat. Nakonec nás sílící déšť zahnal do naší klubovny, kde jsme probrali pár organizačních věcí a rozloučili se pokřikem. Nakonec pár výtečníků ještě provedlo se svými výhrami malou dortovou válku...

Honzin

1. 6. 2002 - Den dětí ve spolupráci s Asociací přátel vojenské historie
... a tak slovo dalo slovo a byl tu Den dětí. Velký dík patří našim kamarádům z Asociace přátel vojenské historie, kteří nám na oplátku za poskytnuté přístřeší pomohli s pořádáním dětského dne. K vidění toho bylo hodně a nejen k vidění. Ve Vlčí galerii na Rajčeti si můžete prohlédnout jen slabý výtah z celého dopoledne.

Kdo tam nebyl, neuvěří...

K vidění byla spousta ukázek vojenských ležení, techniky a zvyků od středověku po nedávnou historii. A nejen k vidění, střílelo se z kanónu na cíl, ze vzduchovky na terč, z luku na napoleona, nejvíc všechny potěšila náročná disciplína srážení tureckých hlav na čas... A nejen děti to bavilo... Pozvali jsme hodně lidí a trošku nás zamrzelo, že vás nepřišlo víc. Neplačte, sami jste si to zavinili!

Top 
 

Léto 2002 - Stavěčka, aneb co se děje před táborem
Určitě všichni víte, jak čas letí. Ani se to nezdá a najednou zjistíte, že ty nové boty, co vám maminka nedávno koupila, jsou malé. Že ten úkol do školy má být hotov už zítra. Že zase máte svátek, nebo narozeniny. Že už zase byly velikonoce. A že je jaro, všude kvetou kytičky, ptáčkové zpívají, tráva se zelená a sluníčko svítí. Stejně tak si všimnete, že se blíží i prázdniny a (HURÁ) tábor. První den dorazíte do tábora, rozdělíte se na družinky, „ubytujete se" ve stanech, začnete pracovat, hrát hry, pojíte zásoby z domova. Zkrátka začnete užívat táborového života. Tohle většina z vás zná velice dobře. Vyskytují se však i tací, pro které tento den není tím prvním. Ano, jsou to ti, co jezdí na STAVĚČKU.

Myslím, že jste to slovo už slyšeli. Vychází ze slova stavěti. A ti co na ní jezdí, tak musí každý rok postavit celý tábor. Tedy skoro celý... Jediné budovy, které tam stojí po celý rok, jsou jídelna, kostelík a kuchyň. Všechno ostatní se dělá každý rok znovu. Na stavěčku jezdí rádcové a všichni ti, kdo jsou dostatečně velcí, aby mohli těžce pracovat. Na stavěčku se jezdí tak týden před táborem, záleží kolik lidiček se podílí na stavění a podle toho jaký je program. Ano stavěčka není jenom o stavění (aspoň nemusí být). Když si vzpomenu na jednu stavěčku, která měla název Útěk z Alcatrazu, tak se mi ježí vlasy na hlavě ještě dnes. Obzvlášť kuchařské umění Řýzka a jeho pokrm z vařených rybích hlav s nasekanými kopřivami, ve mně zanechalo stopy hrůzy. No vlastně jsme nic takového nejedli, ale Řýzek sliboval, že když budeme zlobit, tak to uvaří. Ale asi neměl rybí hlavy...

Jinak je na stavěčce spousta práce. To nebudu zapírat. Když se přijede první den, tak tábor vypadá asi takhle: všude roste tráva, některá léta je jí až po pás. Ze stromů je napadána spousta větví. A to je všechno, co spatří naše oči po příjezdu. Vždycky se pustíme hned do díla, ale předtím se pěkně najíme. (Aspoň já.) Nanosíme věci do jídelny, lehce se ubytujeme a jde se makat. Vyčistíme louku od všeho, co tam nemá být. Poseká se tráva, ta se potom spálí. Tímhle se vyčistí louka pro pozdější stavění stanů a zároveň získáme trochu dřeva na vaření a na oheň. Nějak takhle probíhá první den. Nebudu se rozepisovat, co děláme den po dnu, ale napíšu co všechno je potřeba ještě udělat, než bude tábor stát tak, jak ho znáte všichni.

Tak například výroba latríny. Latrína jako základní konstrukce existuje. Je potřeba ji jenom přinést, vykopat díru, postavit stěnu okolo, aby na vás nefoukalo. A potom ji můžete zvesela používat. Tak to by bylo to nejdůležitější. Nebo vás napadá ještě něco? No jasně! Kuchyně. Tak ta se musí vyklidit, nádobí se musí umýt, spravit rozpadlý kamna, nasekat dřevo a ... Dát do ní někoho, kdo umí vařit! To je teda pěkné, ale pořád ta kuchyň nemůže fungovat. A víte proč? Protože jsme nezavedli vodu. Takže vezmeme hadice, natáhneme je a zakopeme. Super. Tak už nám teče gumovej kalvádos. A už se může vařit. Taky se musí někde sníst to jídlo, co se uvaří v kuchyni. Takže k tomu musíme dodělat stoly v jídelně. Zabušit kůly do země, na to dát a opravit desky. No, ale snad nebudeme jíst ve stoje? Takže hurá ke každému stolu dodělat dvě lavičky. Střechu jsme natáhli hned po příjezdu, takže jídelna je hotová.

Až teď mně napadá že si nemáme kde umývat ešusy. Takže ještě vyrobit odmašťovačku, ale co to? Nejsou kůly? Takže už zase vpřed do lesa. A zpracovat pár soušek... Za hodinku je odmašťovačka hotová. Ještě vykopu odpadovku. Jsem od toho kopání celej zablácenej. Tak se půjdu umýt. Tak sem zapomněl, že umývárku a sušárnu ještě nemáme... A je to, jen tam dáme střechu a můžem se chodit i koupat. Tak se ještě podívám po tábořišti, co bychom ještě udělali? Vyhrabat popel z ohniště, spravit schodky na stožár. Teď se mrknu na mostek. Aspoň to. Letos vydržel dobře, tak se s ním nemusí nic dělat. Snad jsme stihli všechno...

Kolik je hodin? Jo dík Kači. Tak máme tak hodinku než to začne. Ještě se naposledy v klidu najím. A chvílu si zdřímnu. No a pak. Slyšíte? Autobus!! To jsou oni. A už jsou tady. Je jich jak kobylek. Jen co dovlečou kufry na louku, už začíná pravý mumraj. Všichni obsadí stany a brebentí a mluví. Tamhle se kdosi pošťuchuje. Začíná mně z toho jít hlava kolem. Ale brzy si zvyknu na to Honzinéé! A proč jáá! A on si začal. A teď všichni ke mně. Začíná TÁBOR!

Honzin
 

31. 2. - 3. 3. 2002 - Výprava do Okříšek aneb "Cesta kolem světa"
A jako obvykle jsme se sešli na hlavním nádraží... Vybrali jsme peníze, koupili lístky na vlak, nasedli a pak již cesta vesele ubíhala. Za chviličku už vystupujeme v Okříškách. Nasazujeme batůžky a vyrážíme. Po pár metrech je tu první nehoda, malé Lucce se rozbil popruh u batohu. Vše jsme vyřešili tím, že jsem nesl dva batohy. Cestou jsme minuli tu správnou křižovatku a museli se kousek vracet. Naštěstí byla škola co by kamenem dohodil. Za chvilku jsme zjistili, že jsme minuli i pana ředitele, jenž na nás čekal na druhé straně školy... Nakonec jsme se za asistence sympatického pana školníka ubytovali v posilovně, kde se nacházelo množství různých posilovacích strojů.

Jakmile jsme se ubytovali, najedli, uvařili čaj, začala cesta kolem světa. No a na takovou cestu jsme potřebovali pas. Takže hurá, všichni si vytvářeli své pasy. Čas velice letěl a bylo už moc hodin, takže všichni cestovatelé si odcestovali vyčistit zuby a šli na kutě. Jen někteří zlobivci ještě lozili na posilovací stroje a bednu. Obzvlášť Faraón Tutarchámon Gusťa. Ale za chvilku už všichni leželi ve spacácích a poslouchali předčítané příhody formana Šejtročka. Nakonec všichni spokojeně spali, a tak jsme si s X konečně oddechli a šli si dát chleba s paštikou...

Ráno dětičky kecaly před 8.00 což byl ze včerejška domluvený budíček. A před budíčkem se co? No přece nekecá. Otevřel jsem oči a viděl ty co nejvíc řádily. Tak sem Řekl: „zase ty Gusťo??" Na chvíli bylo ticho a pak jsme vyhlásili budíček..

Naši cestovatelé se tedy probudili a zjistili, že jsou v ponorce a plují na další místo. No a protože nikdo z nich v ponorce nikdy neplul, musely všichni trénovat zadržení dechu do přetlakové komory. Potom jsem zašel na nákup. Mezitím družstva dostala za úkol udělat reportáž ze své dosavadní cesty. Po snídani přečetli své zážitky. Jedni měli tak fantasticky destruktivní příběh, že by jim ho otiskl snad jen časopis Hrom. Vyhrálo družstvo, které svůj příběh přímo v posilovně předvedlo.

Pak jsme se již vylodili v Austrálii. Vyšli jsme ven, kde jsme kousek šli, až jsme našli místo jako stvořené pro závody klokanů. A protože v Austrálii je spousta klokanů nic nebránilo závody uspořádat.

O kus dál se nacházela vhodná strouha vody, nad níž se konala dobrovolná soutěž. Závodilo se v klikování. Pak jsme si dali svačinu a vyrazili. Šli jsme a šli. Odpoledne příjemně přešlo do večera. A my jsme si při cestě zpátky zazpívali.

Večer když jsme začali chystat ňamku přijeli: Řízek, Kačka, Danka, Šestka. Večeře se nám opravdu povedla, měli jsme špagety se sejrem a byly velice dobré.

Po večeři byla příprava na karneval... Proto všichni pilně vytvářeli. Vytvářeli až vytvořili různé masky. Karneval tedy mohl začít průvodem po celé škole, za doprovodu tónů VI flétny. Průvod došel do vestibulu, kde ještě chvíli křepčil a pak se nechal zvěčnit na fotografiích. Zde se můžete na některé modely podívat...

Po ukončení karnevalového veselí jsme se šli pěkně osprchovat, za což vděčíme panu školníkovi. Po očistě těla jsme dostali možnost pochutnat si na výborném pudinku. Takto pěkně vykoupáni, najedeni, jsme se všichni uložili na svá místečka a načali zábavu z jiného soudku, ze soudku umění. Tím uměním byla literatura „Forman Šejtroček". Po přečtení první povídky už většina dětiček spala, ale někteří se ještě neklidně vrtěli ve svých pelíšcích. Začal jsem tedy číst povídku druhou. Po jejím dočtení jsem cítil, že mě vysychá v krku a také dětičky již spaly, jen malá Lucka ne. Hned co jsem dočetl poslední slova, tak se posadila ve spacáku a úpěnlivě mě prosila: „Honzine čti dál, vždyť ještě nikdo nespí." Nespali jen rádcové a ona. A protože jsem byl i já zvědav na další příhodu formanovu, nechal jsem se snadno ukecat. Takto se to ještě několikrát opakovalo a najedno já koukám že všichni již spí i malá Lucka. Byl právě půlnoc když jsem sklapl knihu. Pak jsem se vydal všude pozhasínat. V kuchyni jsem se ještě napil, abych zahnal sucho v krku a příjemně unaven jsem šel spát.

Ráno jsem se probudil, a první co jsem uviděl, byl zase Gusťa. Tentokrát byl však kupodivu hodný a zticha, ale o to víc sebou házel a ukazoval na hodinky co držel v levé ruce, že už je osm a má se vstávat.

Tohoto dne jsme se vydali ven brzy. Vyšli jsme po žluté značce a šli jsme až k nějaké japonské továrně, kterou jsem si pracovně nazval továrna TAMAGOČI. Pokračovaly jsme cestou dále okolo řeky a na příhodném místě hráli kámen, nůžky, papír. Minuli jsme pěknou skálu která se tyčila na levém břehu a jdeme dál, kam nás nohy nesou. Hráli jsme na deset. Což je naše oblíbená hra na cesty. U této hry je i část zvaná povodeň. A to musí všichni vyběhnout dvacet metrů do výšky(nejlépe do nějakého svahu), aby je nespláchla voda. Při první povodni jsme to zvládly docela dobře a všichni se zachránily. A však cestou dolů se dala moje milá sestřička do bláznivého běhu, který se neustále zrychloval. Největší rychlosti dosáhla na úpatí svahu, kde v plné rychlosti hodila tygra a rozplácla se jak dlouhá, tak široká do nejbližší kaluže bláta. Hrůzostrašně vyhlížející nehoda naštěstí neměla kromě odřené ruky a zabláceného oblečení vážnějších následků... Další hrou, kterou jsme hráli bylo stavění pyramid z přírodních materiálů. Vyhrálo družstvo, které mělo Řýzka.

Pak jsme již hlavně putovali a putovali. Až jsme došli do vesničky, kde jsme se rozhodli navštívit místní pohostinství a koupit dětičkám čaj a tatranku. K tomu jsme potřebovali zjistit kde to je. Proto jsme vyhlásili soutěž kdo najde první hospodu. Tato soutěž se dětem velice líbila, neboť i oni měli po dlouhém putování vyprahlé krky. A za chvíli již první hlásily že hospoda je nedaleko. Po té co jsme se osvěžily pytlíkovým čajem a snědli tatranku, jsme se vydali zpět do školy.

Povečeřeli jsme brgul a pak na malé cestovatele čekala čajovna. Nejoblíbenějším se svou sladkou chutí a lahodnou vůní se stal čaj s názvem kouzelná flétna. Na závěr čajovny se podával dobrý pudink. Večer nás čekala ještě hra Hančí a Vrbata. A úplně nakonec dvě povídky formana Šejtročka.

Další den se již jen uklízelo. Nebylo by vcelku co napsat, kdyby vše probíhalo jako obvykle. Bohužel však paní školníkova si zahrála na vele důležitou osobu, takže její vinou jsme nakonec nestíhali. Museli jsme se dokonce rozdělit na dvě družstva. Jedno družstvo tvořené Řízkem a Xantou téměř naskakovalo na vlak za jízdy, a odjelo s dětmi do Brna. My ostatní jsme museli ještě uklízet a pak čekat v nádražní hospůdce při šipkách na další vlak. Naštěstí jsme se u šipek docela odreagovali a tak jsme dorazili domů sice později ale v dobré náladě. 

Honzin


 

The best of Dream team - Záznam z přímkového pochodu uskutečněného na jarních prázdninách v Líšném 9.-16. 3. 2002 
Složení Dream teamu: Martin, Pyroman, Denisa, Beáta

Situace: Sloup v poli, Pyroman hledá jih ve sloupu
Hláška:
   Denisa: Hej! Wov!

Situace: Hledání rozcedulníku, štěkání psa
Hláška:
   Pyroman: Martina asi sežral pes!!!!
   Martin: Pes!! Pes!!

Situace: Hromada hnoje v poli.
Hláška:
   Martin: Padáme!!!!!!
   (Po strčení opravdu Beáta spadla do hnoje.)

Situace: Pyroman a Denisa šli hledat rozcedulník.
Hláška:
   Martin: Šli dva, vrátí se tři.

Situace: Skok přes potok, Martin se snaží udržet se za větev, aby nepadl do vody.
Hláška:
   Martin: Seš blbá jak 7 kilo tvarohu!!!!
   (Beáta skočila přes potok a aby nespadla chytla se Martina)

Situace: Pozorování oblohy, letadlo letí podle Orionu.
Hláška:
   Martin: Proč Orionovi klesá do strany ?

Situace: Orientace s buzolou.
Hláška:
   Pyroman: Kde je sever, kde je sever ???
   Martin: Jdeme na jih Kočmane !!!

Telefonát od Beáty pro Staňoura:
   Beáta: Staňoure je tady les !! Máme jít skrz ???
   Staňour: No samozřejmě !!!!!
   Beáta: Ale je to hustník !! Seš si fakt jistej ???
   Staňour: Běžte a nekecejte !!!!
   Beáta: Ty seš hroznej Staňoure !!!
(po čase)
SMS od Martina pro Staňoura: Kolik je za vraždu ? A kolik za čtyřnásobnou ?

Pro případ, že by někdo chtěl kopii těchto zápisků, ať se mi ozve na mobil (0776 704 759). Nadále prosím o dodání všech hlášek co nejdřív ke mě v originálu. Kbyby někdo něco chtěl dodat ať mi to řekne na shůzce (čtvrtek).

Martin
 

7. 12. 2001 - První reprezentační ples aneb "Tanec s Vlky"
Dne 7. prosince roku 2002 se konal na klubovně 11.TSP Vlci „reprezentační ples".

Začátek této slavnostní události byl stanoven na 17.00, kdy se začali scházet první účastníci, kteří si u pořadatele vyzvedli za své vstupenky bakšiše. Po odložení svršků v šatně již na účastníky čekal začátek plesu ve velké místnosti. Zde pod vedením Štěpánky probíhala výuka různých tanců a společenského chování. Tyto těžce nabyté znalosti pak pánové a dámy po celý večer hojně využívali při dámských, pánských a jiných volenkách. Střídali se tu tance klasické i moderní. Jak je z přiložených obrázků vidět, většině přítomných šlo tancování skvěle. Zajištěno bylo i vystoupení, při kterém se někteří dokonce stavěli na hlavy, různě se točily, dělali přemety a další akrobatické kousky. Zkrátka o zábavu bylo postaráno. Kdo se cítil unavený, mohl se jít občerstvit do čajovny, kde vám sličná gejša připravila lahodně osvěžující čaj, kterých bylo ostatně nepřeberné množství. O čajovnu byl velký zájem, a tak někteří čajmilci museli čekat, až se pro ně uvolní místečko. V další klubovně se podávali různé pochutiny, které dodaly energii do dalšího plesání. Mezitím se v klubovně 3.oddílu pokoutně konaly hazardní hry v kasinu, kde ziskuchtiví hráči sázely své bakšiše. Nakonec proběhla tombola a dražba, kde se ukázalo kdo v kasinu vyhrával nejvíce.

Doufejme že tento ples nebyl posledním, a že se příští rok bude opět konat.

Honzin

Kontakt

11. PS Vlci

vlcibrno@seznam.cz

Klubovna: Kroftova 108, Brno 616 00

Adresa pro korespondenci a fakturaci: Blatného 7, Brno 616 00

725 059 296

Vyhledávání

www.pto.pionyr.cz - stránky Sdružení pionýrských tábornických oddílů

www.jihomoravsky.pionyr.cz - stránky Jihomoravské krajské organizace Pionýra

www.pionyr.cz - stránky ústředí Pionýra ČR

www.parawestern.eu - Jezdecká westernová škola

www.woodcraft.cz - Liga lesní moudrosti

www.topovo.cz - stránky Matýska, Xanty a Topa

www.jan.jarka.sweb.cz - Honzinovy stránky

www.flexa.cz - Šestkovo webování

www.lupinavlk.tripod.com - stránka chovatele vlka z Písku

www.podzemi.webpark.cz - brněnské podzemí

Fotografie použita dle Creative Commons James E. Petts  © 2009 - 11. Pionýrská skupina Vlci. Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode